Srpen 1968 a my

Sleduji trauma a hlubokou nenávist lidí v ČR z invaze v srpnu roku 1968, jejíž "horká" fáze trvala jen krátce dní a vojáci okupantů měli rozkaz nestřílet.  

 Tak si tak představuji jak hrozné a hluboké musí být trauma lidí ve Vietnamu z kobercového bombardování, napalmu, chemikálií, které probíhalo několik let, ve stejném období.
A jak hluboké a bolestné trauma lidí z Jugoslávie po 100 dnech bombardování NATO v roce 1999,
které s naší podporou nasadilo vše co v Evropě umělo létat a po mnoha tisících mrtvých a zraněných, po desítkách tisíc vysídlených.
Hledám ten rozdíl a přemýšlím jestli oni jsou na to ještě mnohem hůře nebo ne,
jestli odpustili a hledí vpřed.
Myslím, že na nás se podepsala spíš zrada našich vlastních zástupců.
Politiků, kteří nám nedovolili se bránit, místo nasazení naší  po zuby ozbrojené armády k obraně, vždy volili okupaci a také možná tím, že jsme v obraně vždy spoléhali na druhé, které jsme považovali za věrné přátele a ne sami na sebe a poté jsme byli zklamání.